Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Politická rohádka o panu Sobotkovi

25. 02. 2017 16:50:00
Název rohádky: Kterak si pan Sobotka na obyčejného člověka zahrát ráčil a velice se poučil o tom, jak žijí chudí lidé.

Jednoho dne se Bohuslav Sobotka posadil doma na své posteli a dal si před sebe fotografii Andreje Babiše. Ve chvilce se mu upřeně zadíval do očí a začal s ním telepaticky komunikovat.

Cože mi to říká? Zamyslel se. Pokud chci v politice uspět, musím jít občas mezi obyčejný lid? A kam? A jak? Asi nejlépe v přestrojení, tak abych slyšel vše, co lidé chtějí. Tedy Bohuslavu Sobotkovi se moc nechtělo, ale aby dokázal, jaký je hrdina, rozhodl se, že to udělá dnes večer.

„Když myslíš, Andreji, že nerozumím obyčejným lidem, tak já mezi ně půjdu. Udělám to tak, jak si to přála ta tvoje blogerka Jana – aby si vláda šla zkusit měsíc bydlet na ubytovnu v Novodvorské a měla na to jen 4 000 korun. Jasně, že tam nebudu celý měsíc, na to nemám čas a asi bych to doopravdy nevydržel - ale zkusím si prožít aspoň jeden den jako chudák. A jak řekl, tak učinil.

Sbalil si pár svých věci, jako by jel na nějakou služební cestu, doma ale musel nechat klíče od auta i auto, holicí strojek, mobilní telefon i MP3. Tvářil se tak divně smutně, když si vyndal z peněženky i několik kreditních karet, aby mu tam zůstalo nakonec jen pár drobných.

Když si vyndával z peněženky poslední tisícikorunu, bylo mu téměř do pláče. A to se ještě ani nevydal na cestu. Poprosil ještě manželku, aby mu udělala svačinu a vyžehlila jednu čistou košili.

„Proboha na co chceš svačinu? Vždycky se stavujete na večeři. Kam to dneska vlastně jedeš?“

Andrejovi na schůzi hnutí ANO. Více říct nesměl. A tak když se zeptala znovu, dál si mlčel svou.

Manželka pojala podivné podezření, že by jí mohl být nevěrný a pátravě se po něm podívala nedůvěřivýma očima.

„S kým to dneska vlastně jedeš a kam?“

„S Andrejem na ten jeho sjezd strany.“ Vymluvil se a vyndal ze své aktovky ještě i hřeben, ale pak si ho raději vzal. Co kdyby ho potřeboval?

„Bohuslav si s sebou bere hřeben. Tak to je se mnou konec. Jistě má nějakou milenku!“

Podívala se na sebe do zrcadla a namalovala si pusu červenou rtěnkou. Tak jednoduše mu to nedaruju.! Pomyslela si a obtiskla červenou rtěnku na límec jeho vyžehlené košile, aby to případné milence pěkně osladila, že není jediná, kdo má o Bohouše zájem a zabalila mu ji do neprůhledného pytlíku, aby na nic hned tak nepřišel. Brzy tě přejde myslet na milenky, ty můj politiku!

Bohuslav se postavil před skříň a začal přemýšlet, co si vezme na sebe. Zjistil, že má svůj šatník zamořený samými luxusními obleky a kravatami, které se k účelu – strávit den na ubytovně s obyčejnými lidmi vůbec nehodily. Chtěl si vzít tepláky, ale i na těch se skvěl nápis Adidas, nebo Nike, což by se rozhodně do obyčejné ubytovny nehodilo. A tak se rozhodl, že ještě než vyrazí do cíle, zajde si koupit do second handu nějaké starší věci, aby ho lidé nepoznali.

Prožít jednu noc i den na ubytovně bral pan Sobotka jako akt poznání, jak se žije chudým lidem, aby mohl potom lépe vládnout.

Nakonec si koupil obstarožní černý klobouk, zelený plášť a jedny rozšmajdané boty. Zjistil, že už i ono předstírání chudoby ho hned ze startu vyšlo na dost peněz, protože si k tomu musel přikoupit i vytahané triko a starší džínsy. Teď nebudu mít ani na rohlík, pomyslel si zoufale, ale hřálo ho pomyšlení, že má v aktovce ještě svačinu, kterou mu udělala manželka.

Už už si chtěl dát na krk svoji oblíbenou oranžovou šálu, ale zavčas se zarazil. To by ho poznali hned.

Oblékl si vše na sebe, nakonec i pečlivě vybraný zelený plášť, ve kterém tak trochu působil jako příznivec strany zelených, který by lidi nechal pracovat jen šest hodin denně, aby měli čas i na své koníčky, ale to, že by v něm vypadal jako vizionář Václav Havel, z toho ho nikdo rozhodně podezřívat nemohl, neboť jím nikdy nebyl.

Zálibně se na sebe podíval do zašlého zrcadla v prodejně second handu, zaplatil prodavačce - mimochodem byla to velmi šikovná čerstvě vystudovaná absolventka právnické fakulty, ale protože neměla dostatečnou praxi a nakonec ani žádné známosti, nikde ji zatím nevzal,i a tak musela prodávat zboží druhé cenové kategorie. „Kolikpak tady máte měsíčně?“ Zeptal se pan Sobotka již v přestrojení, maskován svým kloboukem a pláštěm. „Ani se neptejte, říkám si, proč tady vlastně denně chodím, vždyť se to ani nevyplatí. Projezdím kolikrát více benzínu než vydělám.“

„To je smutné. Nechtěla byste nahoru?“

„Jak nahoru? Vy jste jehovista a chcete mi namluvit, že bych měla spáchat sebevraždu? Tak takhle špatně na tom zatím nejsem. Mám šest tisíc čistého.“

Pan Sobotka jí chtěl dát do kapsy pětistovku, aby si šla koupit něco k jídlu, ale uvědomil si, že právě dnes už není tak mocný jako obvykle. Totiž – dneska byl švorc.

Sáhl si do kapsy, kde zbylo už jen několik stokorun, za které si dnes musí koupit ubytování na noclehárně Novodvorská a k tomu možná i jedno pivo. Svačina od manželky byla bonus.

Přišel na vrátnici a vytáhl falešnou občanku, kterou mu kamarád Andrej pořídil k tomuto účelu, aby ho nikdo nepoznal. Falešnou občanku nechal vystavit na jméno Milan Kundera. Tohle jméno už v Česku nikdo dlouho nevyslovil a je známé jen mezi intelektuály, akademiky a literáty. Obyčejní lidé – jako paní vrátná ho určitě znát nebudou, takže klídek a nohy v teple.

Ale co to? Paní vrátná nebyla paní vrátnou, ale byla to původním povoláním novinářka, kterou propustili z redakce za to, že psala pravdu a tak jí řekli, že se do té redakce vůbec nehodí.

Po několikaletém hledání práce nakonec prošla šťastně rekvalifikačním kurzem a uchytila se právě tady. Vesele se na něj usmála a pravila: „Pane Kundero, já vás mám přečteného celého! Ráda vás poznávám, také si nemůžete dovolit bydlet v Praze ve slušném hotelu? Je to bída. Ten dnešní svět udělá ze slušných lidí žebráky, taky to tak pozorujete? A co nového jste napsal?“

Pan Sobotka zaskočen tím, že ho možná přece jen vrátná poznala se usmál a řekl: To nestojí za řeč, mám teď pár nových projevů na sjezd sociální demokracie.“

Podivně se zatvářila a raději se taktně odmlčela, aby mu vypsala doklad o zaplacení pokoje a vyhledala klíče.

„Tak budete si přát pokoj nahoře?“ Bohuslav Sobotka zvyklý být vždy nahoře se usmál a řekl: „Ano, dejte mi to nejvyšší patro. Tedy – máte tady výtah, že?“

„Ano, máme, samozřejmě.“

Pan Sobotka si myslel, že pokoje nahoře znamenají VIP pokoje a šťastně si vzal do ruky klíče. Ve výtahu poznal, že není zrovna v hotelu první cenové kategorie a pocítil to i jeho nos. Byl tu puch, který pocházel od pána, co k němu přistoupil z prvního patra.

„Koukám, že si nesete knihy. Budete dneska číst?“ Rozpředl Bohuslav hned ve výtahu rozhovor s obyčejným člověkem, který mu padl přímo do oka. Sice smrdí, ale je inteligentní.

„Ne, pane, to si nesu v téhle igelitce zabalené do krabice buřty s cibulí dneska na večeřu. A co budete mít vy?“

Sobotka si vzpomněl na svačinu od manželky a zmínil ji.

Obyčejný člověk trochu závistivě pohlédl na zánovní aktovku pana Sobotky a zalíbil se mu též jeho zelený plášť. „Až ho budete vyhazovat, tak já bych si ho ještě vzal. Jak ho už nebudete nosit, nechejte mi ho dole u paní vrátné v sáčku. Su Eda a bydlím v prvním štoku. Dneska má Karel narozeniny. Bydlí v šestým patře. Tak tam jedeme, kópil pár piv tož to oslavíme. Sbohem.“

Bohuslav už už chtěl říct, že by taky přišel, ale nebyl pozvaný. Možná, kdyby tady žil déle, mohl by přijít na oslavu také. Dojel až nahoru do posledního patra a zjistil, že jeho pokoj není zas tak VIP, jak si představoval. Nebyla tam televize, rádio, ani internet. Nebyl tam ani stůl. Ve svém pokoji našel jen dvě židle, skříň na zámek a dvě postele. Jedna byla jeho.

Když se posadil na postel, kterou si nakonec vybral – tu blíže k oknu a dále ode dveří – tak uslyšel, že na WC, které bylo společné pro pokoj jeho i ten naproti, někdo zrovna spláchnul. Chtěl si také odskočit, ale když cítil ten odér, vrátil se zpátky do svého pokoje.

Jeho spolubydlící naproti otevřel dveře a místo aby se představil zakřičel: „Date si ruma?“

„Cože, prosím ?“ Zeptal se velmi decentně, jak už to tradičně pan Sobotka dělává a myslel, že se přeslechl. V tuto chvíli zrovna dostal chuť na nějakou dvanáctiletou whisky, kterou si s kolegy pravidelně dává v pražské kavárně. Jenže ono nic. Přišlo zase jen pozvání na rum.

V tu chvíli si uvědomil, proč tady vlastně přišel – přece aby poznal život obyčejných lidí.

„Jo, dám si s vámi rum, ale nemám čistou sklenici.“

„Ser na to, synku, vypijem to z flašky. Já po tyle a ty po tyle a pak si dame eště pivo. Dneskaj sem měl vyplatu.“

Bohuslav se usmál a kdyby nebyl decentní státní úředník, který ví, že ptát se na výši platu je neslušné, tak by se hned zeptal : A kolik jste bral?

„Se menuju Zdenek a sem z Ostravy.Robil sem v Karvinej na šachtě, ale vylili mě, že to bude končitˇ, tož robim u pasu u Prahy. A ty? Co ru robiš?“

Bohuslav si s obyčejným člověkem podal ruku a v tu chvíli zapomněl, co řekne. Zjistil, že se na tuhle chvíli vůbec nepřipravil. Falešnou občanku na jméno Milan Kundera sice měl, ale přece tady tomu dělníkovi od pásu nebude vysvětlovat, že je spisovatel. Vždyť to by ani nešlo. Už sám pan prezident nedávno řekl, že spisovatel není to co horník, nebo dělník a v této společnosti nemá prakticky žádnou cenu a vlastně by ani nemusel existovat.

Bylo mu stydno za to, že je spisovatelem a v duchu proklínal Andreje Babiše za to, že z něj udělal obyčejného pisálka, jehož jméno českému dělníkovi neřekne vůbec nic. Jo to kdyby se tak sešel s nějakými akademiky, nebo literáty, to by mělo zvuk. Ale takhle si připadal jako mravenec v tunelu.

„Mlčiš synku, nic mi neřikej. Tys je nezaměstnany, co? Já to na tobě vidim. Eště máš celkem novu tašku, ale boty už bys potřeboval vyměniť. To je jasne. Neboj, roboty je všude dost, ale žadna uřednicka, ty kolery tam seďa jak slipky a nikdo je nevyměni. Ale možeš ji t se mnum robiť ku pasu, jak chceš. Zítra ni, bo to mam nočni, ale po zitřku o tobě řeknu šefovi. Co? CHtěl bys robit na tři směny?“

„Na co?“ Zeptal se nervózně pan Sobotka.

„No robime na tři směny. V ponděli je rani, pak mame odpoledni a jak kdosi něpřijdě do roboty, tak se tě šef často zepta, esli tam zustaneš eště aji na noční. No a jak řekneš ne, tak tě propusťa bo lidi je na pracaku furt dost. Takže nesmiš řict ne, bo vališ ven z roboty a navíc aji z pracaku.
„Jak aji z pracaku?“ Vyděšeně začal mluvit ostravsky pan Sobotka.

„No jak už tě vyřadi a chodiš dva dny do roboty a nechceš vzit dvě směny po sobě, tak tě propusti a ty nemaš už narok na peníze z pracaku ani vyplatu. Tož bys musel robiť načerno.“

„Načerno?“ Odfrkl pan Sobotka.

„Ježišmarija, tož tak jak hodně tych Ukrajninuv, nebo tych dalších lidi, co už tak naletěli a zustali jenom na ulici. Robit načerno není hanba. Ale neplati ti socialku ani zdravotni pojištěni. A když práce není, tož nemaš nic a částo skonči někdo aji na ulici, bo už nemaš pak ani na bydleni.

Pan Sobotka se ušklíbl a byl rád, že má své jisté. Ale spousta věcí mu došla.

Dopili s panem Zdeňkem láhev rumu a každý odešel do svého pokoje.

Pan Sobotka ale nemohl usnout. V pokoji byl takový divný puch... Ještě nikdy ho necítil a tak ho nedovedl pořádně pojmenovat. Ale možná, že kdysi dávno na brigádě na střední škole podobný puch cítll. Jenže si ne a ne vzpomenout, co mu to připomínalo. Čichl si k polštáři a byl tam. Čichl si k peřině a byl tam taky. A najednou, když zapřemýšlel nad tím, co to asi bylo, přišel na to, že takhle páchne lidský pot, když někdo poctivě denně pracuje, ale nemá na to, aby si koupil nějaký drahý parfém ani deodorant. Tady ti lidé dělají jenom na to, aby přežili, případně poslali nějaké peníze svým ženám a dětem do svých rodných měst.

„Ty, Bohušu, nemáš otvírak na konzervy? Já sem ho nechal dneskaj v robotě, bo sem si vzal na oběd sebum konzervu fazol.“

„Vy jste měl dneska jenom fazole?“

„Jo, to ja tak mam třikrat do tydňa, bo je to levne. Fazole a chleba. Strčim to do kastrola, nesmime mit na firmě žadny vařič, tak jenom vezmu ten kastrol a naliju tam horku vodu z konvice na kafe a do teho dam na chvilu tu konzervu a je to teple. Fajny levny oběd.“

„Počkejte, vy nechodíte na obědy do kantýny? Vždyť máte určitě stravenky.“

„Synku, ty ja šporuju pro manželku bo ta nemá nic.“

„Jak nic?“

„Bo ma mně. To ji řekli na pracaku, že ji žadne davky nedaju, bo ma peněz dost ode mě. Jakože rozumiš - ma manžela, co vydělava šestnact tisíc, tak nemá jako nezaměstnana narok na nic, bo před porodem nikde nerobila, jenom studovala.“

„A co když jí zapomenete poslat peníze a stravenky?“

„Jáj, jednou se to stalo. Tak jedla borak s děckem ryžu cely tyden. Ale to se da. Dycky mate aji ve špišce jakysik kompot a zavařeninu, tak zrobila baj amolety, nebo kobzolove placky a bylo. Přežili. Dycky přežili.“

„Aha, tak jo.To je moc šikovná.A vlastně vůbec nezatěžuje stát, že?“

„Jo, to ona je. Tedy ona je puvodně studovana jako filozofka, ale na tej fakultě robi hodně duchodcuv, co nikam do duchodu nejdu.Ale už by mohli. Tak ona chuděra nemá kam jit. Tož jsem ji řeknul, že jak chce, ať je doma a nerozčiluje se na jakychsi konkursech, bo z toho měla osypky. Borak vždycky se naučila všecko, a raz byla aji na konkursu na uřednicu, ale nevzali ju. Bo tam byla tlačenka, to je jasňačka. Bylo jich tam jak malych myši. Pry asi čtyřicet a ten jeden ji řika tak do ucha: Ten konkurs je cinkly. To mame oba rovnou prohrane.“

Manželka si tak věřila, protože ona je na kulturu dobra. Řekla si, že ji tam určitě vezmou. Ale nic. Napsali ji jako už čtyřicetkrat všude, kde šla na vyběrove řizeni tento rok, že skončila jako druha. Tož vemte si to. Už ji řikam seď na prdeli a roď radši děcka. To je užitečnějši.“

Pan Sobotka zamrkal a zabylo mu pána líto. I jeho ženy. Vytáhl z aktovky svou svačinu od manželky a podal ji Zdeňkovi jako malý dárek.

„Tumáte ,vemte si ode mne.“

Pan Zdenek se srdečně zasmál a řekl: Tak za to, že jste mi dal svoju svačinu, ja vam dam svůj čtyřlistek, co sem dostal od kolegy. Ten vam jistě přinese štěsti.“

A pan Sobotka si ho vzal.

„Tuž Kundero, ať ti to vyjde v tej praci. Tak budeš robit u pasu s nama?“

Bohuslav tiše polkl a dal si poslední hlt rumu.
„Já...víte...já si to ještě rozmyslím...“

„No neblazni, synku, moc si nevybirej bo oni tě z pracaku pošlu hrabať listi, o tym mluvil už aji ten Zaoralek v televizi, dali to hrabať aji jakesi profesorce, to oni se s tebum štvat nebudu! A to vydělaš jenom paru stravenek na jidlo. To není za peníze.“

Bohuslav polkl na prázdno podruhé, nevěda, co ještě horšího by ho mohlo potkat a tak se raději vymluvil, že už půjde spát. Ale usnout ještě nemohl. Šel si otevřít okno, protože pach poctivé práce ho štípal do nosa. Venku ho zase udeřil do nosu smog. Připadal si jako vězeň, který nemůže nikam jít. V kapse měl už jen dvacet korun a to nebylo ani na pivo ani na večeři. Natož aby šel do nějaké kavárny, nebo herny. Vlastně nebylo kam jít, divadlo bylo daleko a kino taky a stejně by mu to bylo houby platné, protože neměl žádné peníze. Žádné peníze.

Nemít žádné peníze – to je vážně strašné – pomyslel si Bohuslav Sobotka a došlo mu, jak si někteří chudí lidé doopravdy těžce žijí. A to tady nebyl ještě ani jeden den. Když si uvědomil, že nemá auto, nemohl ani nikam zajet, neměl ani peníze na metro, nebo na tramvaj. A když mu bylo smutno po manželce, nemohl jí ani zavolat, protože mobil musel nechat doma. Tak to bylo v podmínce této dnešní zkoušky. Ano, zkusil si, jak si žijí obyčejní lidé.

Otevřel si okno a vzpomněl si na Bohumila Hrabala, jak kdysi vyskočil z okna nemocnice. Tohle napadne asi každého, kdo má nějaké starosti, nebo nemá peníze. Když nemáte peníze – nemůžete v této společnosti nic podniknout. Natož podnikat.

Okna na ubytovně Novodvorská byla vyprojektována velmi nízko, takže by se z nich dalo krásně vypadnout dolů. Ale panu Sobotkovi se ještě nechtělo umírat. Dal si závazek, že všem lidem změní život k lepšímu. Chudým i bohatým. Hlavně spisovatelům. Už věděl, jaké je to být v jejich kůži. Zavřel okno a usnul spánkem spravedlivého politika, který to ještě nevzdal.

Autor: Jana Hochmannová | sobota 25.2.2017 16:50 | karma článku: 28.39 | přečteno: 1220x

Další články blogera

Jana Hochmannová

Bezkonfliktní psaní - 1.lekce (Aneb - co neuměl ani Karel Čapek)

Možná jste si už mnohokrát všimli, že někteří blogeři vyvolávají ve čtenářích nenávist, zlobu a také další škodlivé emoce, které by mohly vadit nejen jim, ale také ostatním...

28.4.2017 v 11:53 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 37 |

Jana Hochmannová

Kolik máte dobrých kamarádů a kamarádek?

​Dnešní doba je hektická a vypadá to občas tak, že každý z nás si jede sólo. Ale jak dlouho můžeme takový styl života vydržet?

22.3.2017 v 0:15 | Karma článku: 13.19 | Přečteno: 360 |

Jana Hochmannová

Praha je nejvíce "happy"

Vždycky všude říkám, že nejkrásnějším a nejvíce duchovním městem je Olomouc. Má hodně kostelů i starodávných budov a když tudy kráčíte, musíte zpomalit, protože kočičí hlavy na

20.3.2017 v 20:31 | Karma článku: 15.11 | Přečteno: 377 |

Jana Hochmannová

Jak mohou politikové a prezident změnit svět k lepšímu?

Svět by se měl ponořit do hluboké meditace. Všichni lidé na této zemi by měli na chvíli přestat vnímat to, co je okolo, ale měli by se zaměřit na to, co je uvnitř nás a co skutečně cítíme. Zavřete na chvíli oči a vnímejte

14.3.2017 v 8:24 | Karma článku: 5.84 | Přečteno: 151 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jiří Turner

Jsi s Nohavicou nebo s Ebenem?

Marek Eben si nedávno na festivalu rýpl do hlavy státu, což nijak nepřekvapilo, neboť svou orientaci nijak netají. Jaromír Nohavica si tu a tam rýpne do ledaskoho, byť své postoje obvykle nedeklaruje, teď se ale vyfotil s Okamurou

26.7.2017 v 12:03 | Karma článku: 31.26 | Přečteno: 2135 | Diskuse

Jindřich Chmelař

Hrdost a sebevědomí - základ národa

Pokud nemá zdravé sebevědomí jedinec, neumí jednat s ostatními lidmi jinak než z pozice podřazenosti či nadřazenosti. Sebevědomí se změní na pýchu či pocit méněcennosti a hrdost se zkřiví na pohrdání nebo ponižování se.

26.7.2017 v 11:39 | Karma článku: 14.30 | Přečteno: 366 | Diskuse

Jiří Turner

Blogeři jsou banda hlupáků, pochopitelně vyjma mě

Měl bych na takové vyjádření nárok, kdybych mohl argumentovat nějakým evidentně hloupým blogem? A mohli by se oprávněně cítit dotčeni i ti autoři, kteří jindy a jinak úplně stejným způsobem paušalizují?

26.7.2017 v 9:24 | Karma článku: 15.10 | Přečteno: 534 | Diskuse

Libor Popovský

Evropská migrační krize: pohledy ze střední Evropy.

Překlad článku Soerena Kerna „Europe's Migrant Crisis: Views from Central Europe.We are not going to take part in the madness of the Brussels elite." pro českou verzi Gatestone Institute zpracovaný paní Helenou Kolínskou a mnou."

26.7.2017 v 9:12 | Karma článku: 29.61 | Přečteno: 786 | Diskuse

Jan Dvořák

Marek Dalík se nade vší pochybnost očistil, avšak soud se zachoval arogantně

Bylo pro Marka Dalíka požehnání, že soud vyšší instance znovu řešil jeho případ. Dostal sice o rok víc, ale zato je morálním vítězem.

26.7.2017 v 8:57 | Karma článku: 17.56 | Přečteno: 562 | Diskuse
Počet článků 157 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 936

JANA HOCHMANNOVÁ

Česká novinářka a spisovatelka

(Czech blogger and  writer)

I am author, I am not robot...

Kontakt : janahochmannova@volny.cz

www.hochmannova-knihy.webnode.cz

Svět by byl báječný, kdybychom na sebe byli hodnější...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.