Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ostravská jatka - poněkud Vonneguteskní

4. 03. 2017 8:01:45
Každé místo má své vibrace, svoje geopatogenní zóny, nebo paměť. Pokud na tom kterém místě stávalo například popraviště, nebo hřbitov, duchovní člověk – architekt, by tam nedovolil postavit třeba kostel, ale třeba jen zahradu,

tržnici s ovocem, zeleninou a květinami, nebo park.

Ve zdech každé budovy ať chceme nebo ne, jsou totiž uloženy informace každého dne. Proto se bojím, zda v tisku tolik promílaná ostravská „Jatka“nebudou představovat také trochu problém. Chtějí zde postavit galerii obrazů, ale interiér je mrazivě chladný a působí dost hrůzostrašně.

Výsledek obrázku pro Ostravská jatka - foto

Jedinou možností je, že to bude dům, ve kterém bude znít neustále reprodukovaná chrámová hudba a budou zde hořet svíčky, aby se veškeré energie vyčistily a daly do harmonie. Potom nikdo neuslyší rušivé zvuky zabíjení zvířat, neuvidí tekoucí krev a nebude vyciťovat žal zvířat před popravou. V takovýchto místech totiž citliví jedinci mohou stále slyšet zvuky trpících krav, prasat a býků, neboť všichni šli na svou smrt nedobrovolně.

Každá budova si totiž ve svých zdech nese informace za celou svou dobu trvání od postavení až po současnost. Stejné negativní vibrace může mít třeba dům, ve kterém se stala vražda. Jeho majitelé nikdy nejsou příliš šťastní, nebo jim něco chybí. Nemohou mít děti, nebo mají stálý nedostatek peněz, štěstí, případně bývají často nemocní. Někdy pomůže dokonce i vysvěcení takovéto budovy knězem, který provede náležitý obřad. Pak se dá kletba, nebo vibrace oné události odstranit. Ovšem vždy jen na čas a tak je potřeba neustále tyto obřady obnovovat.

Podobné děsivé vibrace zřejmě obsahuje též budova, nacházející se vedle krajského úřadu v Ostravě.

Když jsem byla malá holka, tak z něj byla školní družina. Říkávalo se, že na střeše ve vikýři spáchal kdysi majitel tohoto domu sebevraždu, protože byl v exekuci a tíživé životní situaci. (To jsem se dozvěděla až o několik let později, ale je zvláštní, že už jako dítě jsem tyhle vibrace vnímala a odmítala jsem chodit na tamější terasu, vedoucí k vrchnímu patru (kde se asi majitel oběsil) s pocitem, že je mi tam nepříjemně. Další majitelé – manželský pár, který si dům koupil, stejnou situaci opakovali. Také spáchali sebevraždu To jsem se dozvěděla od své kamarádky právničky.

Jako dítě jsem ještě vnímala dobu, kdy doznívala padesátá léta a řada lidí byla zavřených jako političtí vězni. Můj tatínek hodně četl a stýkal se s českými i zahraničními intelektuály, kteří si mezi sebou půjčovali knihy a dostali se i k zakázaným materiálům. Už tehdy byly některé knihy tak zvaně „na indexu“ a nesměly se číst, protože poskytovaly nejen dobré rady, ale též popisovaly dobu a děje, o kterých se tehdy moc mluvit nemohlo. Zkrátka obsahovaly pro někoho nepříjemnou pravdu. Ve spisech tehdejších „tajných“ byl táta osobou často cestující do zahraničí, takže podezřelou v tom, že by mohl znát pravdu o dění ve světě. Jak směšné. Závist? Nevím co to bylo, ale často se kolem našeho domu potulovali nejrůznější zvláštní chlápci, kteří šmírovali, co táta dělá. Zasahovalo to i do soukromí našich volnočasových aktivit.

Když jsem jako dítě chodila do školy, tak procházky, které nám paní vychovatelky odpoledne naplánovaly vedly vždy jen jedním směrem. V okolí jezdila tramvaj, zleva byla frekventovaná cesta, takže jediná možná „ odpolední štace“ byla procházka na hřbitov, nebo do okolí hřbitova. U hřbitova jsme si vždy my holky pletly věnečky z pampelišek a sedávaly jsme na trávě u hřbitovní zídky, kluci hráli fotbal. Školní hřiště bylo škvárové a hodně se tam prášilo, takže tam s námi vychovatelky chodily jen nerady. U hřbitova jsme často slyšely muziku, kterou hráli, když se někdo pochovával do hrobu. Některé děti plakaly, protože když se zeptaly učitelky, co se to děje, většinou odpověděla: Zase někdo zemřel.

A tak někteří naši citlivější spolužáci byli smutní, protože pochopili, že takto jednou dopadneme i my a věděli jsme již v dětství, že náš život nebude trvat věčně, ale že každý z nás jednou umře. Když jsem byla hodně malá, tak jsem prosila rodiče, abych do té smutné družiny, kde je málo světla, nemusela chodit a aby si pro mě přišli vždy o něco dříve, ale nedalo se jinak, měli svou práci a tak jsem si na tu tmu postupně zvykla. Když člověk už od mala ví, že všechno jednou pomine, že se narodí a potom umře, prostě když si zvykne na ten stav, že nic netrvá věčně, tak zmoudří. Ale nestane se z něj pesimista, jen ví, že si ten život mezi narozením a smrtí musí krásně zpestřit a přivést do něj více světla. Utvoří si názor, že život je docela krátký na to, abychom si ho něčím nebo někým nechali zkazit, otrávit, nebo znepříjemnit. Když odmala máte jedinou možnost procházky na hřbitov, nebo okolo hřbitova, či kolem školy (což je budova, kterou vnímáte v dětství asi tak, jako byste se procházeli kolem práce), tak si řeknete, že ten život musíte prožít báječně.

Musíte si najít jiné cesty, třeba cesty k řece, na hory, k babičce na vesnici, k moři, k hudbě, k výtvarnému umění, nebo k dobrým lidem. Nechce se vám utrácet život hádáním se o to, kdo je lepší politik, jestli si koupit sýr za deset nebo za pět korun, nechce se vám hádat s úředníkem kvůli tomu, že je něco napsáno špatně, nebo výhodněji pro někoho. Nebo že prostě není co k večeři. Moje babička, chudá žena ( pradlena, uklizečka a haldařka) s malým důchodem,mi často dávala do školy krajíc chleba a jablko. A mě to nevadilo. Možná, že to bylo dokonce zdravé. Dneska se směju, kolik možností mají děti a jak často vyhazují svačinky nevděčně do koše.

Co vám ale z dětství, ve kterém si můžete hrát po škole jen na hřbitově nebo u hřbitova zůstane? Pocit, že si musíte ze života vzít jen to lepší, že si musíte najít i jiné cesty a přátele, kteří vás povedou do koncertních síní, do divadel, do kostelů a chrámů, na pláže, do bazénů a také do světa. A taky pocit, že ten život musíte občas trochu pozastavit v meditaci. Stačí se posadit a pustit si krásnou hudbu. Zavřít oči a nemyslet na nic. A právě ve chvíli, kdy nemyslíte na nic se vaše hlava vyčistí a několik minut po meditaci vám do hlavy vstoupí hodně krásných nových nápadů. Taky máte pak vytříbený smysl pro tzv. černý humor.

Já měla v dětství naštěstí krásnou možnost pobývat často o víkendech i v divadle, kde máma zpívala v opeře a v kulturním domě, kde pracoval táta. V sedmi letech jsem si dokonce zahrála v opeře Na starém bělidle – podle předlohy Boženy Němcové. Hrála jsem tehdy Adélku. Na střední jsem často statovala v nejrůznějších činohrách a operách a dostávala i malé roličky v baletu. A pak jsme si s kamarády na střední škole založili vlastní divadlo Depeše. Byla to také jakási cesta k úniku z reality, cesta k tvůrčí svobodě, cesta k tomu vyjadřovat své vlastní názory a recitovat své vlastní básně, které se mohly dostat k lidem. Měli jsme tehdy ve starém kulturním středisku Atlantik plno. Chodili se na nás dívat spolužáci i kantoři a také lidé z ulice. Ale možná proto nám občas někdo záviděl a tak přišlo udání na našeho pana režiséra, že pije a my jsme spolek feťáků, kteří berou prášky přímo na jevišti. Je pravda, že v té hře byla scéna, kdy se pije pivo a zapíjí se jím prášky, ale ty prášky byly jen lentilky a to pivo byla voda se šťávou v opravdové láhvi od piva. Ale kdo chce psa bít, hůl si najde. A tak se náš talentovaný pan režisér nedostal několikrát na vysokou školu. Pro ten pitomý posudek toho podivného člověka, který na něj napsal komusi důležitému na úřad udání na celý náš divadelní soubor.

Ale jednoho dne, kdy byl z funkce odstraněn ten člověk, který mu škodil, mohl Jirka začít studovat a také se stal skvělým režisérem, později dokonce i ředitelem divadla. A také my jsme se dostali na vysoké školy. Tohle je hezká pohádka s dobrým koncem. Jenomže některým se to nestalo. Některé lidi pomluvil ošklivý člověk a nemohou vykonávat svou práci, protože jakási pomluva stále trčí mezi prostorem lži a prostorem pravdy. A tak musíme ještě chvíli počkat na to, jestli se někteří lidé omluví a začnou svůj život – který pro nikoho netrvá věčně zlepšovat tím, že uznají svou chybu a podají pomocnou ruku těm, které tak trochu předčasně „dali do hrobu“. Stalo se to v životě mnohým z nás.

Některé události, které se staly i mě, nebo některé pomluvy mě kolikrát zastavily a nebo i pokořily, ale nikdy nezlomily. Možná proto, když nemáte mnoho možností a už v dětství můžete chodit jen ke hřbitovu nebo ke škole, dostává se vaše fantazie do těch největších obrátek a kmitočtů a začíná pracovat na tom, aby vaše fantazie vyrostla jako mrakodrap a vytvořili jste si pro sebe i pro ostatní ve své mysli lepší život nejen pro sebe, ale tak nějak pro všechny. A když na něj nemáte dostatek peněz, tak si ho prostě musíte vymyslet. Pak už je jenom krůček k tomu stát se spisovatelem...

Autor: Jana Hochmannová | sobota 4.3.2017 8:01 | karma článku: 9.99 | přečteno: 312x

Další články blogera

Jana Hochmannová

Někdy je mi smutno z toho, co už není a nebude...

Lesy,lesy, lesy, lesy, lesy, lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy,lesy, nejsou, mizí, mizí, mizí,mizí,mizí,mizí,mizí, jsme si cizí, cizejší, cizí,.... ztrácíme svou vizi...

27.3.2017 v 7:50 | Karma článku: 6.63 | Přečteno: 194 |

Jana Hochmannová

Budou pravidla pro volbu budoucího prezidenta seriózní ?

Mám ráda improvizaci. Proč ne. Celý život je hra na kočku a na myš, někdy to může být i obráceně. Chytrá myš může vyhrát i nad kočkou a přitom se nemusí žádný z nich sežrat. Ale jděme k věci a

24.3.2017 v 7:31 | Karma článku: 8.19 | Přečteno: 207 | Diskuse

Jana Hochmannová

Tolik mrtvých duší...

Poslední dobou slýchám téměř denně smutné zprávy. Opustil nás Kardinál Vlk a také Helenka Štáchová, úžasná loutkoherečka, která propůjčila hlas Hurvínkově kamarádce Máničce. Přeji si v tiché meditaci mír pro všechny a

22.3.2017 v 20:48 | Karma článku: 9.87 | Přečteno: 274 |

Jana Hochmannová

Kolik máte dobrých kamarádů a kamarádek?

​Dnešní doba je hektická a vypadá to občas tak, že každý z nás si jede sólo. Ale jak dlouho můžeme takový styl života vydržet?

22.3.2017 v 0:15 | Karma článku: 10.66 | Přečteno: 315 |

Další články z rubriky Kultura

Ondřej Valina

Padající trakaře

Určitě jste to také zažili. Deštník zůstal doma a déšť vás zastihl na cestě. Domů jste přišli úplně promoklí domů a hlavou vám proběhla často používaná věta: „Venku padají trakaře“.

29.3.2017 v 23:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 89 | Diskuse

Karel Sýkora

André Rieu – Ballade pour Adeline

Ballade pour Adeline je skladba z roku 1976, zkomponoval ji Paul de Senneville a úspěšně ji nahrál Richard Clayderman. Paul de Senneville zkomponoval tuto skladbu na oslavu narození své dcery Adeline.

29.3.2017 v 7:17 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 149 |

Pavla Gomba

Vyzujte se, vysíláme

Rozhlasové studio vypadá všude na světě podobně: stůl se sluchátky a mikrofony, pár židlí pro moderátora a hosty, hluková izolace na stěnách. V budově rwandského státního rozhlasu však narazíte na něco, co se jinde nevidí:

28.3.2017 v 23:04 | Karma článku: 9.74 | Přečteno: 242 | Diskuse

Eva Šamánková

Mrazné květy na skle

První láska bývá odsouzena ke svému konci ještě dříve, než vůbec začne. Proč se tak stane, záleží na lidech, okolnostech, pomíjivosti a mnoha dalších věcech. I na době, ve které vykvetla...

28.3.2017 v 19:07 | Karma článku: 4.24 | Přečteno: 101 | Diskuse

Zdeněk Sotolář

Učitelská komora aneb V čem jsem se mýlil?

Nápad založit komoru se objevil už dávno, byl proveden nejeden reálný pokus, zbytky jednoho z nich visí na internetu dodnes. Nedávná anketa webu Česká škola odstartovala další kolo úsilí směřujícího k založení takové organizace.

28.3.2017 v 13:44 | Karma článku: 6.12 | Přečteno: 249 | Diskuse
Počet článků 191 Celková karma 10.08 Průměrná čtenost 913

JANA HOCHMANNOVÁ

Česká novinářka a spisovatelka

(Czech blogger and  writer)

Kontakt : janahochmannova@volny.cz

www.hochmannova-knihy.webnode.cz

Svět by byl báječný, kdybychom na sebe byli hodnější...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.