Taky máte pocit, jakoby se řada vašich přátel stáhla do ulit? Jakoby si žili ve svých bytech vlastní životy a neměli na vás ani špetku času?Jakoby zatelefonovali občas jen z povinnosti (nebo ze zvědavosti ) co je u vás nového? Možná to není jejich vlastní vina. Možná je pohltily jejich vlastní vztahy, partneři, nebo rodina. Možná mají existenční starosti, nebo jsou nemocní. Někteří jsou zataženi do práce, která začíná v 7.00 a končí někdy před půlnocí, možná za prací dojíždějí daleko, jiní podlehli otrocky svým koníčkům a pěstují svá těla v posilovnách. A někteří se uzavřeli na každý večer před světem a konzumují už jen své oblíbené televizní seriály...
Hospody už teď moc nefrčí, někteří známí si s vámi dají schůzku spíše v knihovně nebo v nákupním centru, aby zabili dvě mouchy jednou ranou…Kam jsme to proboha dospěli?
„Víš, mám doma totální binec,“ řekne vám kamarádka a ta druhá zase na vás vyklopí větu: „Manžel si teď poslední dobou žádné návštěvy nepřeje, je šíleně nervózní z práce, tak zajdeme raději do kavárny, ale dneska už mi to nevyjde, snad příští týden.“ Další kamarádka vám do telefonu řekne, že poslední dobou trpí syndromem únavy a byt je v přestavbě. Co se to se všemi stalo? Vždyť člověk nečeká na návštěvě byt jako ze škatulky. Vždycky jsme si povídaly s kámoškami v bytech s rozházenými hračkami od našich dětí nebo v obýváku plném časopisů a rozepsaných článků. Najednou všichni chtějí člověka nějak oslnit. Někdy mám pocit, jakoby i staří známí odpovídali větami vybranými z některých televizních seriálů.Jako například:
„Mám se fakt báječně, jako v ráji. A s novou partnerkou i její rodinou jsem velmi spokojený. Rád bych tě někdy viděl, ale nemám skoro vůbec čas. O víkendech býváme na chalupě, přes týden je to vážně zabité, jezdím pracovat pro jednu zahraniční firmu, když se vrátím na víkend, tak v pátek ještě většinou pracuji doma u počítače, ale to víš, že si někdy zajdeme povyprávět u kafíčka.Tak snad někdy příští měsíc. Pa. Měj se krásně a užívej si jara. Zavoláme si.“
Minulý pátek ke mně přiběhla jedna kamarádka v jedenáct v noci. Zvonila jako o život. Pustila jsem jí dál, uvařily jsme si čaj a ona brečela, že si zapomněla doma klíče a ten její ještě domů nedorazil. Určitě prý někoho má...
Seděly jsme na balkóně, pily čaj, rozebíraly život, jak rychle nám utekl mezi prsty a co se všechno v poslední době událo, postěžovaly si na to, jak málo máme času na svůj vlastní život a na nějaká holčičí setkání na kterém bychom probíraly jen módu, chlapy a ptákoviny a ona mě objala: „ Ty jsi fakt skvělá. Víš, já vlastně nevím, kolik mi dneska zůstalo kamarádek. Ale těch fakt opravdických. Asi už žádná, asi už jenom ty. Proboha co se to se všemi stalo?“
Byla u nás na snídani v sobotu a taky na oběd. Zavzpomínaly jsme na staré časy a společně s celou mou rodinou jsme ji vzali k nám na víkend na chatu.
Začátkem týdne mi zavolala, že koupila dva lístky do tělocvičny na ZUMBU. „Zatančíš si se mnou?“
Byl to nádherný dárek.Fakt krásný.Dobrý kamarád vám totiž vždycky dovede darovat ne to, co se líbí jemu, ale to, co by mohlo udělat radost vám. To víte, že jsem jela, přestože jsem musela spoustu věcí zrušit.
Schůzka s nejlepší kamarádkou je přece to nejdůležitější!
